REPORTÁŽ: Cesty Páně jsou nevyzpytatelné, každý z nás se o tom ve svém životě nakonec přesvědčí. Letošní červenec přinesl mi takové putování, které dalo plody poznání i prožitky dramatické. Poznal jsem Ukrajinu. Zažil dvakrát mimořádně silné bombardování. Potkal lidi s dobrým srdcem. Modlil se při mši svaté v ukrajinském kostele. Žil jsem běžný život ve městě, bydlel v pronajatém bytě, chodil nakupovat do místních obchodů, až jsem splynul se zdejším životem. Milý čtenáři, vydej se na cestu vzpomínek se mnou. Cíl? Otevřít srdce zemi, která trpí válkou, a je některými v naší domovině zatracována. Nechci přemlouvat, agitovat, hrozit nebo snad nálepkovat. Vydávám českému člověku svědectví k zamyšlení.
Nastal červencový večer, den mé cesty. Nikoliv však na Ukrajinu, to nebylo zamýšleno, ale do hlavního polského města Varšavy. Zde jsem se měl setkat s ukrajinskými příbuznými, seniory, a odvézt je k nám domů. Volba padla na vlak, kterým jsem překlenul nádherné Krkonoše na polskou stranu, odkud byl vypraven přímý rychlík do metropole na Visle. Celonoční cesta byla dlouhá a ráno ve Varšavě brzké. A právě zde, ve městě, které zažilo strašlivé hrůzy druhé světové války, jsme se dozvěděl, že příbuzní mají problém s přechodem hranice. Byly nutné nové cestovní pasy. Co teď?
Únava zapomenuta, a nutno promyslet rychle, co dál. Krátké pátrání, ještě ráno jede ukrajinský autobus do města Luck, centra Volyně, místa mnohého utrpení v historii, a to byla má volba. Zde se setkáme a budeme řešit budoucí postup. I tedy vyrazil jsem mezi Ukrajinci na dvanáctihodinovou cestu autobusem. Nemám jazykovou bariéru, mohl jsem si tedy krátit čas rozhovory. Vybírám jeden, který mne doteď trochu trápí. Cestovala i křehká stará paní, možná i kolem osmdesáti jí bylo. Jela 1600 kilometrů ze západního Německa za příbuznými. A říkala, že ještě loni bez obav, ale tentokrát má strach z bombardování. Lehkovážně jsem uklidňoval, že jistě bude noc klidná a netřeba mít strachu. Jak hluboce jsem se mýlil…
Při putování autobusem jsem se snažil v Lucku nalézt vhodné ubytování pro nás všechny. Vyhledávač nabízel krátkodobé pronájmy pěkných bytů ve vysokých panelácích. Už nevím proč, ale cítil jsem, že to není dobrá volba. Později mi připadlo, že to byla zasunutá zpráva, že právě tyto vysoké domy jsou terčem náletů vražedných dronů. Vybral jsem malý hotel v údolí u řeky, ve staré části Lucku. Líbilo se mi, že hned vedle něj je zázračně zachovalá synagoga z 16. století. A na synagogu by si přece nikdo neměl dovolit házet bomby a rakety, přemítal jsem.
Město Luck mne přivítalo slunečným počasím. Nutno dodat, že vzhledem k tomu, že jsem nepočítal s delšími pobytem, neměl jsem s sebou takřka nic, krom základních věcí. Nu, budu si asi muset na Ukrajině pořídit například oblečení, pomyslel jsem si. Ale to byla nedůležitá provozní věc. Ve 22:00 hodin jsme se všichni radostně setkali před hotelem. Bylo to dojemné. Velké poděkování patří ukrajinským přátelům, kteří pomohli s dopravou seniorů i překonáním různých překážek, které nastaly.
Nastala noc.
Noc ohně.
V jednu hodinu v noci se rozezněly sirény. Byl jsem předtím na Ukrajině za války už dvakrát, zažil poplachy, ale naštěstí bez následků. Nyní to bylo jiné. Z dáli se začal ozývat podivný vrčivý zvuk. Zesiloval, blížil se, už nepřipomínal dětské letadélko na dálkové ovládání, byl zlověstný a hnusný. Byl nad námi. Dron. Nad našimi hlavami. Rozezněla se protiletadlová děla. Rány, pak strašný výbuch.
A znovu a zase znovu. Vrčení smrti, výbuchy.
Nebe nad městem se zbarvilo do oranžova. Ptáci utichli. Psi přestali štěkat, někteří běželi po ulici. Kam?
Hodiny běžely a konec v nedohlednu. Byly 4 hodiny a 40 minut. Nemělo smysl být ve sklepě, hotel byl papundeklový. Ležel jsem na lůžku a přemítal. Neměl jsem strach, ale ovládl mne smutek z toho, čeho je člověk 21. století schopen. Jak v tomhle mohou vyrůstat děti? Jaké rány zanechává na dušičce maličkých válka… Jak mohou dospělí po takové noci do práce? Vzpomněl jsem na slova kancléře Metternicha: Jak zlá je válka – pošpiní všechno, i myšlení.
Náhle se ozval průdký a vteřinový svistot, jako tisíc vojenských stíhaček zněl. No to snad ne! vykřikl jsem, protože jsem hned rozpoznal, že jde o hypersonické střely Kinžal. Nelze zastavit. Tahle smrt nezná bariéru.
Obrovské výbuchy. Hotel, okna, vše se otřásalo. Ještě větší smutek.
Nastalo ráno, den druhý.
Nechtěl jsem naše staroušky vystavovat nové hrůze, a tak jsem rozhodl, že opustíme Luck. Nejprve jsme ale zadali výrobu cestovních pasů v místním podniku Dokument, moderním a příjemném. Ano, i ve válce Ukrajinci dbají na to, aby služby fungovaly. Mohli bychom se i něčemu přiučit. A pak na místní trh. Vždyť jsem neměl ani pořádné boty. Kolik dobrých lidí jsem zde potkal. Tolik bych chtěla vidět krásnou Prahu! – Vás Čechy máme moc rádi, děkujeme za pomoc! – Byl jsem kdysi v Libeci, mám krásné vzpomínky! Tak jsem naslouchal příběhům a dojmům. Ukrajinci nás opravdu mají rádi. A jak by bylo krásné odhodit všechny předsudky a oplatit měrou stejnou. Každý má srdce, dané Bohem, i ti, o kterých někteří říkají, že jsou dezoláti.
Soucit srdce je nejsilnější zbraní proti válce.
Volba padla na Lvov, vzdálený asi 200 kilometrů. Opět jsem hledal ubytování a nalezl jsem na Booking byt s obchodním názvem Modern and Classic apart. v ulici Kostia Levytskoho 10 v centru města. Ve starém domě z 19. století, postaveném v typickém stylu rakousko-uherském. S pavlačemi, originálními malbami, dřevěným schodištěm, prostě kouzlo starých časů. Byt byl vybaven stylovým nábytkem z 30. let 20. století, byl v přízemí, a měl nádhernou atmosféru. Klidné místo, přístav pro náš pobyt, vše bylo pronajímatelem dokonale připraveno.
První noc ve Lvově byla klidná, po dvou dnech jsem konečně spal v klidu. Začal běžný život. Nakupování potravin, vaření, praní, hovory s lidmi na ulicích. A každý den římskokatolická mše svatá v ukrajinštině v místní gotické katedrále. Jaké osvěžení duše! Mnoho modliteb za mír, za trpící, za umírající a ty, kteří zahynuli v tom nesmyslném konfliktu. Prohlídka Lvova, města se středoveropskou atmosférou, které formovala habsburská monarchie. Malá Praha, to je západoukrajinská metropole. Mnoho Čechů za těch císařských časů pobývalo ve Lvově, vlaky přímé z naší Matky měst proudily každý den. Byli jsme s Ukrajinci v jedné vlasti a kulturně se propojili. A tak už to zůstalo a trvá. Neměli bychom se této spojnice vzdávat!
A nastala noc další.
Velmi rychle jsem byl vyveden z omylu, že ve Lvově bude klid. V hodinu války, v jednu v noci, začal poplach. Nad starobylým městem se rozezněly sirény. A znovu to odporné vrčení, které se blíží a zesiluje. Další a další. Střelba, výbuchy. Až do rána, teprve před šestou symfonie zmaru dozněla. Stál jsem na dvoře a hleděl na temné nebe, které křižovaly drony agresorovy. Opět nemělo smysl užívat místní sklep, kdyby dům spadl, pohřbí nás zaživa. Hlavně pryč od oken, to jsou při výbuchu nejhorší zranění. A v nouzi se držet u nosných zdí, zde měly skoro dva metry šířky. Jen strach se zase nedostavil. Opět smutek, až do morku kostí, jak je tohle vůbec možné. Po hrůzách druhé světové války, kdy si lidstvo řeklo, už nikdy, nikdy více! A přece je to tu…
Dny ubíhaly a konečně byly hotovy cestovní pasy. Vyzvedli jsme je v Lucku a na druhý den díky pomoci přátel z arménsko-ukrajinského fondu ARMERIA vyrazili na trasu Lvov – Mukačevo. Tam nás nádherně přivítali, seznámili nás s pomocí, kterou poskytují. Ve fondu působí například ukrajinští vojáci, kteří prošli těmi nejstrašnějšími bojovými situacemi. Pomáhají dětem, rodinám, městům a obcím. Arméni, kteří žijí na Ukrajině, mají velké srdce. Navštívili jsme i Užhorod, kde jsme viděli celou československou čtvrť, takové malé Dejvice.
Ale i zde byla válka přítomna. Jeden z vojáků vyprávěl, jak dvakrát evakuoval svoji starou maminku z města Izjum. A pak se rozhodl, že zajistí klidnější bydlení. Vyhlédl v inzerátech cenově přístupný domek v Mukačevu. Zajeli tam s maminkou. Dům jako nový. I tu optali se majitelky, také starší paní, proč vlastně tak krásný dům prodává.
Byl pro mého syna. Ale zahynul na frontě. Už tu nechci být. A ukázala mladíkovu fotografii.
Byla to známá tvář! Ano, byl to spolubojovník vojáka, který s maminkou přijel se na dům podívat.
Válka…
Po jedenácti dnech na Ukrajině jsme přes Slovensko odcestovali domů, do české vlasti. Opět díky pomoci lidí z fondu ARMERIA, zajistli typickou ukrajinskou maršrutku. Ještě jeden dojem ale zůstal. Kontrola na schengenské hranici. Obraz lidí, kteří byli nuceni vyhazovat všechny potraviny, upečené koláče, zavařeniny, naložené maso, to dárky pro příbuzné u nás, v Evropské unii. Mnozí plakali. Bylo mi jich líto.
Ukrajina. Země bohaté kultury, národního uvědomění, ale hlavně dobrých lidí, co mají Čechy rádi. V té mlze našich domácích hádek politických onen humanistický rozměr se ztrácí. Naše společná historie, sahající až k Bibli kralické, ona inspirovala autory prvního ukrajinského překladu Písma, není závazkem, je víc, je vnitřně zapsána. Mít soucit s Ukrajinou je věcí národní, je věcí přežití v budoucnosti, ve světě změněném, světě velmocí a impérií, jenž si dělí státy červenou tužkou na mapě. To je reálná budoucnost, které se nevyhneme, a budeme v ní muset žít.
Žít, ne přežívat. Ale k tomu je navýstost potřebné mít přátele, to je víc, než spojenec. Ukrajina, jež s ve své části s námi sdílela společnou monarchii i republiku, je takovým přítelem. Nehledejme zbytečně šalebné zlatavé štěstí u východních impérií, mají jen a hlavně své zájmy.
V Katedrále svatého Víta pohlédni, laskavý čtenáři, vzhůru. Nejprve k nebi a pak trochu níž. Nalezneš zde vyobrazen prapor modrý a zlatý. Ne, to není dílo současnosti, je zde od dokončení velebného chrámu národního v roce 1929. Je to víc než symbol. Je to závazek, připomínka, memento.
Otevři srdce Ukrajině. Ne válce, ale té krásné zemi, a poznáš sílu historie a lidství. Pak nebude strach o budoucnost naší otčiny, toho domova, který je krásný na pohled.
Jiří Ovčáček
