Velkým tématem historie je vědomá nevědomost. Opakují se situace, kdy všechny siločáry směřují do kritického bodu dějin, ale lidé varování odmítají jako přehnaná. Kdyby laskavý čtenář navštívil na jaře 1938 restauraci na pražském Petříně, a oznámil osazenstvu, že za půl roku Německo obsadí pohraničí, a za rok nebude Československo existovat, bude většinou považován za pouličního blázna. Ostatně, i na jaře 1968 takřka nikdo nechtěl věřit a slyšet, že to skončí sovětskými tanky v ČSSR. Odmítání varovných slov přitom v takových situacích není emocionální, ale vychází z rozumového přesvědčení. A přitom jde o fatální mýlku.

Ptáte se, čtu glosu o vlajce, a o ní ještě ani slovo. Vlajka je v krizových situacích nejen symbolem, ale také záštitou. Připomíná nám buď naši vlastní identitu nebo třeba utrpení druhých. Proto se i v Česku objevily ukrajinské vlajky. Výraz solidarity a uvědomění si válečné zkázy, ovšem také připomínka, co by mohlo potkat nás. Vlastně je nepochopitelné, proč tato vlajka tolik některé dráždí. Český národ toužil horečně po návratu státní samostatnosti, aby jí v roce 1918 nabyl. A o dvacet let později opět ztratil. Naše dějiny, to jsou opakující se ztráty a nálezy.

Právě proto bychom měli chápat touhu ukrajinského lidu po národní nezávislosti, kterou jako v našem případě, ale tisícinásobně drsněji, mocní, zvláště ti východní, pravidelně dusí a drtí. Pláčeme doteď nad Mnichovem 1938, hořekujeme stále o zrady zvonu, ale vidíme-li podobné dění na Ukrajině, chceme zavřít oči.

Ale dějinám se nedá utéct, není možné se schovat, zavřít na petlici. Sekerou se vlámou a úřadují. Co možné jest, je uchovat si čest solidaritou s trpícími a statečnými.

Aspoň tou vlajkou modrou a žlutou. Už jen proto, aby se později podobně někdo zastal nás, pokud se opět zjeví síla, která tu naši vlajku národní sundá, stojíc na štaflích dějin.