Velkým národním traumatem je bezesporu v našich luzích a hájích mnichovský syndrom roku 1938. Zní zrady zvon, dohoda o nás bez nás, přízviska jsou četná a tíživá. Jde o pocit, který můžeme směle nazvati celonárodním. Paradoxně právě v našem prostoru ale ozývají se silné hlasy, které volají po kapitulaci ukrajinské. Nechť tedy zní varování. Opustit Ukrajinu by znamenalo opustit sami sebe.

Menšinový hlas říká, že dr. Edvard Beneš přijetím diktátu z Mnichova zachránil miliony českých životů. Převládající mínění však jest takové, že vytvořena rána, která se dosud nezhojila. Vskutku se zdá, že úder roku 1938 a následná okupace německá ohnuly český hřbet až k zemi, a vzniklé trauma pronásleduje neblaze náš živel podnes. Netřeba pochybovat. Každá generace po mnichovské temnotě řeší svůj vztah k této události. I nyní si dodáváme sebevědomí, silněji se snažíme vyvyšovati odbojové činy let 1939-1945 a 1948-1989.

Často máme pocit, že býti v srdci Evropy je drtivé, národ stále ohrožen výboji despotů, ač krajina nejlíbeznější ze všech. Je to ale pohled v ulitě. Ukrajina se svými otevřenými hranicemi a přechodem kulturním mezi Evropou a Asií, lépe řečeno, jest symbolickou branou tam a zpět mezi těmito civilizacemi, nachází se v mnohem dramatičtější situaci. Ukrajina je světovým Heartlandem. To je místo těch nejděsivějších srážek válečných, kulturních i ideologických. Tolik utrpení jen za 20. století! A tolik zájmů velmocenských, imperiálních, jak zříme u ruské agrese.

Považujeme-li tedy rok 1938 za naše trauma, které se nesmí už opakovati, nelze proto s lehkostí mávnout rukou nad Ukrajinou, opustit tuto trpící zemi a oktrojovat kapitulaci nebo úklon k zemi. Nejen, že k tomu nemáme práv, ale zradili bychom sami sebe a nový Mnichov jako důsledek by se jistě dříve nebo později dostavil.

Ano, je českým národním zájmem Ukrajinu podporovat.