Glosa o vlajce
10. 11. 2025

O soucitu a lidskosti pro rok 2026

Válka je zlá a pošpiní všechno, i myšlení, pronesl velký kancléř Klemens von Metternich. Svůj život zasvětil tomu, aby hrůzy války se neopakovaly. Jeho slova jsou stále živá a rezonují v našem každodenním bytí. Válka na Ukrajině jako meč proniká do lidských myslí a srdcí a ubíjí v nás soucit i lidskost, ty ušlechtilé city, které tak rezonují v Kristově zvěsti.

Jsme zavaleni analýzami, rozbory válečné situace, předpověďmi frontového vývoje, ráznými výroky bez kompromisu, nesmlouvavou tvrdostí a nesmiřitelností. Technokraté rýsují plány a sociální sítě žijí odsudky a zavržením. Z Moskvy se valí vědecky znějící traktáty o neexistenci svébytného ukrajinského národa, kultury a státnosti. Český člověk při historické zkušenosti by právě tu měl zbystřit a nepodléhat volání síly, která se snaží zářivě imponovat.

Jedná se o míru. Netřeba hned podsouvat hlavními mírotvůrci zpoza oceánu neblahé záměry, jak se také často děje. Ale nutno si stále uvědomovat, že ukončit intenzivní válečný konflikt, který je navíc středobodem mohutných sil pohybu geopolitických desek, je vskutku nesnadné. Mnoho hráčů a vprostřed jako světová žertva trpící Ukrajina. Rodí se nový svět 21. století. Je to vznik krvavý a bolestný. A bude to svět ostrých hran velmocenských a nesmlouvavých postupů. Pro český národ to nebude situace snadná. A pro Evropu? I ta bude přestavěna v světové konstelaci mocných hráčů.

Dosud jsme si popsali techniku dneška, i to, proč Ukrajina trpí, a co zřejmě vzejde z této válečné vřavy. Není důvodu k radostem, je čas realismu, tak velí doba. A právě přes to všechno za žádné příčiny nesmíme rezignovat na soucit a lidskost. Ukrajina, to jsou lidé jako my, děti, mladí, staří. Chtějí žít a prospívat. Nejsou vinni ničím, nezasluhují života ve strachu z bombardování. Milují vlast, a ač těžce zkoušena, vrací se třeba právě na Vánoce nakrátko do své domoviny. To není důvod k odsudku, ale k pochopení.

Je lákavé snít o síle se silným. Ale je odvážné mít soucit s napadeným, když se vše zdá v temnotách. A je výrazem srdce, pokud projevíme lidskost. Snahou o pochopení sužovaného národa, jeho tužeb a samotné existence. Zaposlouchej se, milý čtenáři, do pohádkové Lesní písně natočené Československým rozhlasem v roce 1981, díla citlivé a zemi svou milující autorky Lesji Ukrajinky. Tam poznáš ukrajinskou duši, a zjistíš, že tolik blízka naší.

Není přece hned nutno šturmovat a volat do zbroje voje. Velkým činem je snažit se pochopit zemi s drsnou historií, věnovat jí soucit, a s lidskostí nahlížet na její současný osud. Pohlédnout na člověka a odhodit balast síly a velmocenských her.

Český člověk by dvakráte mocně měl takto vžít se do situace ukrajinské. Pro sebe samého. Věz, český člověče, že kladivo dějin 21. století se i tobě nevyhne. Se soucitem a lidskostí, které naši předkové vyznávali, můžeme obstát ve zkouškách budoucnosti. Bez nich budeme lkát. Ale to už nikdo se nezastane, hlas nezazní.

Proto nechť je rok 2026 časem návratu soucitu a lidskosti. Pak zde naděje zůstaví se s námi.

Sdílet článek: