Každý rok si Ukrajina připomíná Den vyšyvanky. Krásný národní oděv, který je symbolem země nevšední duše a současně velkého utrpení. V čase válečném, kdy jsou vybičovány emoce, se ale v českém prostředí můžeme setkat s negativními reakcemi na veřejné nošení vyšyvanky. Zarážející, při vědomí, že vyšyvanka se v českém prostředí běžně objevovala při propagaci ukrajinské kultury po celé 20. století, a to i za minulého režimu. Co s tím? Je nutné začít znovu intenzivněji pracovat na propagaci ukrajinské kultury.

České a ukrajinské prostředí propojilo společné bytí v habsburském soustátí. Vzájemný kulturní styk postupně nabyl poměrně značné inzenzity, na kterou navázala i první československá republika. Dokonce i po únoru 1948 v našich končinách byla relativně silně ukrajinská kultura propagována, ať už jde o rozličné knihy, hudbu vážnou i populární nebo historii a tehdejší současnost. V SSSR čas od času probíhaly pokusy o deukrajinizaci, v Československu běžně zněla ukrajinština. A dokonce i Karel Gott zpíval ukrajinsky.

Po listopadu 1989 kulturní styky pokračovaly, ale propad životní úrovně na Ukrajině a politické turbulence v této zemi vedly k omezení zájmu. Ukrajina takřka zmizela z dohledu českého člověka, dokonce až tak zásadně, že Ukrajinci byli vnímáni jen jako levná pracovní síla. Tristní stav pokračoval až do doby velké ruské agrese proti Ukrajině v roce 2022. Několik desítek let faktického přerušení vnímání Ukrajiny jako svébytné kulturní entity ale vykonaly své v negativním slova smylu.

Na úrodnou půdu u části lidí přišla ruská propaganda zpochybňující ukrajinskou identitu, navíc z kolektivní paměti zcela zmizelo povědomí o staletých, ano, staletých, kulturních stycích českého a ukrajinského prostředí. Nicméně, inzenzita kulturních styků opět začala narůstat a v Česku vystoupil například ukrajinský národní soubor Veryovka. Na pultech knihkupectví se obejvily i některé knihy ukrajinských autorů a nechyběla i divadelní a filmová představení.

Nicméně, jde o nesourodé, nesystematické hnutí, které je navíc omezeno na specifický okruh diváků, posluchačů neb čtenářů, vesměs opravdových přiznovců Ukrajiny nebo lidí z politických a kulturních kruhů. A to je, při vší úctě, nedostatečné pro vybudování vztahu českého živlu k ukrajinskému národu, k navázání pouta, které bude srdečné a nenucené. Situace si žádá koncepční řešení, které vyžaduje odvahu, trpělivost a odmítnutí předsudků.

Především, propagace ukrajinské kultury se musí více zaměřit na masovost. Na běžného občana, který má své každodenní starosti a nevěnuje se intenzivně politice nebo mezinárodnímu dění. Je třeba v hlavních programech médií veřejné služby nabídnout ukrajinské filmy s českým dabingem, ukrajinské pohádky s českým dabingem, klidně i Večerníček. Mnohem větší službu učiní, když divák odsleduje pohádku, aby vlastně až na konci v titulcích zjistil, že je ukrajinské výroby. Prvoplánovost je totiž někdy na škodu.

Vhodná je i produkce ukrajinských klasiků v češtině, hudbu ale možno nabídnout originální, a to v třeba rámci vysílání rádií. Jistě je též cestou vydání populární publikace o historii česko-ukrajinských styků, nabídnout na toto téma i pořady v televizi veřejné služby. Opět, nic prvoplánového, žádné vlaječky a politická školení. Pro vybudování trvalejšího pouta k Ukrajině v českém srdci je právě nutné se vyhnout plakátovosti a vnucování. Nabídnout českému člověku ukrajinskou kulturu musí hýt jako podat do rukou vonnou růži.

Institucionálně se nabízí propojení neziskových organizací obou zemí, je nutné se vyhnout roztříštěnosti, nebo vytvoření speciálního ukrajinského kulturního zastoupení, případně vytvoření česko-ukrajinské kulturní komory s podporou státu. Koordinace a taktika, to jsou klíčové nástroje celé akce. Bude ale v této době vůbec zájem? Můžeme pochybovat. Ale měl by být. Už pro budoucnost Česka. Protože s Ukrajinou jsme spojeni šňůrou pupeční.