Ukrajina prožívá již třetí válečné Vánoce. Utrpení se zdá být nekonečné. A začíná se rychle vzdalovat srdcím lidí na Západě. Únava, touha uniknout od přívalu negativních zpráv, to všechno vede k odtažitosti a nakonec dokonce k netečnosti. Lékem není příval výčitek, ale trpělivá snaha vysvětlovat, že Ukrajina trpí proto, že chce být svobodná. Nezávislá a šťastná. Dějiny si vždy s Ukrajinou drsně pohrávaly. Velmoci, ze všech světových stran, vždy bažily po vlastnictví Ukrajiny. Nerostné suroviny, černozem, přístup k moři. Lákadla pro mocné tohoto světa. Rusko vždy chtělo vlastnit. Ukrajinu a její lid. Líbilo by se nám, kdyby nás chtěl někdo vlastnit?

Je to paradox. V slavném sovětském snímku “Obyčejný fašismus” s fascinujícím dabingem Miroslava Horníčka, který je složen z nacistických filmových týdeníků, je záběr na stadion, kde německé děti složily z vlastních těl ku potěše Adolfa Hitera nápis “Tobě náležíme!” Komentátor k tomu hlásá, že děti ještě nevědí, že člověk nemá nikomu patřit. Protože pak je otrokem, dodáváme. A nyní, Ukrajina má patřit. Rusku, které si klade nárok geopolitický, historický a nacionální. Ukrajinu má zase někdo vlastnit, má pokleknout na kolena a říci: “Tobě náležíme!”

Ukrajinský lid ve své historii mnohokráte musel náležet druhým. Kol dokola této země Panny Marie, vzpomeňme na Mariupol, kroužili vždy mocní supi, bažící po kořisti. A tak se také mnohokrát ve svých dějinách ukrajinský lid bránil, hledal spojence v tužbě za svobodou a nezávislostí. Někdy to byla spojenectví, která nebyla prozíravá a nakonec poškozující. Jindy úspěšná, než se objevil nový uzurpátor. Vlastně jen za starého rakouského císařství, kdy Praha a Lviv byla města v jedné vlasti, prožíval tenhle haličský kus ukrajinské země mír a rozvoj. 

Je to vskutku brána mezi Evropou a Asií, ona modrožlutá Ukrajina. A o bránu se často soupeří. My Češi jsme ve své historii zažili mnohé, ale můžeme vzhůru děkovat za to, že naše historie je přes tisíc let nepřerušena, a ač jsme třeba byli součástí habsburské monarchie, český živel dál mohl žíti, tvořiti a v jazyce rodném mysliti. Rodný jazyk nebyl zakázán, jako se dělo na Ukrajině z vůle carské. A jistě bychom byli zdrceni, kdyby cizí moc nám rozkázala, od teď ni slova v řeči předků, od teď ni řádky ve zvonivém jazyce mateřském.

A tedy v tomto čase Vánoc, zkusme takto přemýšlet o Ukrajině a jejím osudu. Nemysleme na politiky, mediální svět, vzpomínejme na člověka. Ukrajinského člověka, který miluje svou rodnou zemi, jako ji milujeme my. Neodsuzujme národní zarputilost ukrajinskou, je to bolest a je to láska k vlasti. Nepodléhejme lákání sirén, které vyhlížejí silně se svými voji, nepodléhejme záři, kterou vydává obří město s barevnými a zlatými kupolemi chrámů. Je to šalba, za kterou je skryta touha obnovovat velikost. 

Je snadné nenávidět toho nebo onoho, tu zemi nebo jinou. Ale je těžké snažit se pochopit. Ve Vánoce, kdy připomínáme narození Lásky na svět, je krásné vydat se touto cestou vcítění se. Bůh se vtělil a člověk se vcítil. Jak by to bylo úžasné, taký dárek Ukrajině z rukou dáti! Mnozí nechtějí podporovat válku, zabíjení, varují se nenávisti stravující srdce až k smrti zaživa. Leč pochopit touhu bránit domov, milovat vlast a nebýt netečný k pláči pro její dcery a syny, to je cesta, ke které by nás právě Vánoce měly vést.